Virtuální průvodce: exteriér, interiér
Původně rodinné sídlo ústeckého textilního podnikatele Floriana Hernycha postavené v letech 1906 – 1907 podle plánů karlínské firmy Matěj Blecha. Vlastní stavbou byl zřejmě pověřen Florianův bratr Josef Hernych. Vila zůstala v majetku rodiny, až do roku 1951 kdy byla nuceně pronajata Ústřední radě odborů.
Vila ve své reprezentativní podobě z období „florální secese" zcela překračuje místní průměr a plně reflektuje postavení svého původního majitele. Osobnost Floriana Hernycha k nám promlouvá také ve výběru atraktivní polohy: naproti budově hlavního závodu firmy Jan Hernych a syn, jen pár metrů od náměstí.
Vhodné pozemky ke stavbě vily byly získány stržením čtyř domů, původně patřící Anně Pitrové, vdově po advokátovi a rodině Vrbických. Vdově byly pozemky řádně zaplaceny. Rodině Vrbických byla přislíbena výstavba dvou obytných domů jako náhrada. Tento závazek byl splněn v roce 1907.
Původní projekt vily nebyl při stavbě dodržen. Odlišnosti od tohoto projektu se týkají postranního schodiště v hlavním průčelí, dále pak jižní fasády, kde byl střední rizalit neplánovaně ukončen balkónem ve druhém patře. U terasy pak použil stavitel namísto kovového zábradlí balustrády. Pravděpodobně se původně počítalo s využitím půdních prostor; na střeše se však místo dvou střešních oken objevili stávající tři malé vikýře.
Během své existence vila nedoznala nijak razantních úprav. Z těch zásadních lze zmínit pouze zasklení zimní zahrady provedené firmou Tošovský v roce 1927. Vstup v suterénové stěně vedle zimní zahrady byl proražen v letech 1952 – 1953. Jižní čás oplocení zahrady muselo v 80. letech 20. století ustoupit stavbě Kulturního domu.
Uskutečnila se však řada nezbytných oprav. Nejčastěji se jednalo o zásahy v exteriéru: havarijní stav opěrné zdi, plotu a střešní krytiny. Opravy fasád pak připravily vilu o některé rostlinné ornamenty. Újmu pak utrpěly také ty části, které podléhaly rychlé zkáze: štukové výčnělky a kovové prvky, jako třeba kopí sv. Floriána ve vrcholu štítu.
Roku 1951 se navždy uzavřela kapitola Hernychovy vily, coby soukromé rezidence. V druhé polovině 20. století byl objekt využíván s ohledem na tehdejší potřeby a záměry. Od roku 1951 sloužila jako školicí středisko Revolučního odborového hnutí. Dne 25. května 1955 byla výměrem Okresní dislokační komise určena jako sídlo Hudební škole, Okresní lidové knihovně a vývařovně Základní devítileté školy. Byl tu umístěn také Dům osvěty v Ústí nad Orlicí. Od roku 1971 zde sídlil Památník revolučních tradic.
Věžička vily tvoří jednu z konstant ústeckého panoramatu. Ostatně jako celá vila; provází návštěvníka při prohlídce města a zároveň ho zve k době. Bývalá Hernychova rezidence nabízí nejen bohatství štukatury a architektonických nápadů, ale i zajímavý interiér. Ať je to zabroušení okenních skel v hale či vnější dřevěné žaluzie. Hodnotný je zejména kovový lustr či světlo v podobě kandelábru u paty dřevěného schodiště.
